Veronika Šrek Bromová, Story of Chaos

Saint Čičibába_Příběh Chaosu, 2014_digitálně upravený C-Print, 85×1

The story of Chaos dates back to 2008, when I started living in Střítež near Polička at Chaos, which was built by my present parter and husband Ivan Šrek. Place in nature, 4ha meadows and woods and an old stone farmhouse, a guest house and tower for nesting stork, fireplace, plants and sheep. The place where our adoptive son Hugo came in his 3 months. Chaos has become synonymous with events in the contemporary world, our life here, parallel to life elsewhere. Human predation over plants and animals, childish innocence. Desire to connect with the original source. Understand deeper connections. Find the center, your own place in the World. A cycle of photos, videos, spatial interventions, and drawings in which the hidden symbols are behind the images are hidden messages. Mirroring and searching for balance. V.Š.B. Václav Špála Gallery, Národní třída, Prague, 2014. 

 

 

Story of Chaos/ Příběh Chaou
From the solo exhibition Story of Chaos, 2014, Špála Gallery, Prague / Z samostatné vystavy, Příběh Chaosu, 2014, Galerie Václava Špály, Praha.

Období jaro 2009 až jaro 2014, šest posledních let, kdy se můj život i práce výrazně proměňují odchodem z města na venkov na bývalou zemědělskou usedlost, které dal můj muž Ivan Šrek jméno Chaos. Byl inspirován knihou Timothy Learyho Chaos a kyberkultura. Chaos je 4 km od Poličky ve Východních Čechách, 180 km od Prahy, 70 km od Brna. Jeho důvody k opuštění města jeho slovy:

„V devadesátých letech se z Prahy, města, kde se v rámci Československé republiky formovaly změny, stala normální evropská metropole se spoustou zábavy a po 24 hodin neutuchajícím životem. Praha magická zmizela. Šeď prázdné noční ulice bez obyvatel jenom s policajty, vystřídaly barvy, světla, hluk, neustálý proud lidí a taxíků. Přestala mě bavit. Je to mašina na prachy.

Přišel mi zajímavý názor Ivana Dejmala – asi prvního postbolševického ministra životního prostředí, že nyní se změny budou formovat na vesnicích a malých městech. Myslím, že měl pravdu. Jestliže v Praze a dalších největších městech se dá mluvit o vznikající občanské společnosti, na vesnici jsme dnes teprve na začátku. Vládnou tu stále zažité modely – ‘jiný názor je problém, přistěhovalec je nepřítel, změna je vždy k horšímu, chlap je ten co stojí za tím co jednou řekl i kdyby to byla pitomost a ženský do toho nemají co mluvit, tvrdá ruka a násilí je jediný dobrý výchovný model…’ Autoritu tu mají ti nejostřejší v těchto názorech a ti se pak dostávají do parlamentu, kde skutečně společnosti škodí. A těch je,  svojí mocí zblblých lidí víc, než prospěchářů z největších měst.

Také jsem neměl rád tu víkendovou společnost pražských chalupářů a chatařů. Hledal jsem něco na žití alespoň 100 km od Prahy. Ocitnul jsem se nevědomky ve spádové oblasti brněnských víkendářů.

Mám rád vodu a práci s ní. Koupil jsem pozemek v záplavovém území. Mám rád tradiční způsoby obživy ať již v zemědělství nebo řemesle. Cesta zvyšování produkce pomocí mechanizace je cesta do pekel a jsme s tím konfrontováni denně. Devastace přírody i vztahů jak rodiny tak společnosti je v mojí generaci tak viditelná, že jen blázen by v tom chtěl pokračovat. 4 hektary Chaosu se tomu budou snažit bránit.“

Tato výstava reflektuje aspekty života žitého ve snaze o soulad s přírodou a všemi jejími kvalitami. Následuji svého muže a sdílím jeho názory na současný svět. K pobytu zde jsem spěla celý svůj  dosavadní život. V chaosu jsem zvyklá žít od nepaměti. Ranné dětství a dospívání strávené v dílně na výrobu koláží mých kreativních rodičů, mě zásadně ovlivnilo ve způsobu myšlení, chování i přístupu k práci a technologiím. Ale stejně tak silně na mě působily časté pobyty u příbuzných v přírodě.

Dvěma stručnými odbočkami z prostoru usedlosti Chaosu a blízkého okolí byla návštěva Jihozápadní Ugandy, kde jsem měla možnost pobýt dva měsíce na začátku roku 2012. A do Singapooru v roce 2009, oba tyto náhledy „jiného světa“ mě jen potvrdily, že naše směřování je správné. Koncepce výstavy se zaměřuje na možnost alternativních způsobů života. Své přemítání proč jsem našla své místo zrovna tady se mi vysvětlilo „náhodným“ důkladným pročtením rodných listů svých předků. Má praprababička a prababička pochází z nedaleké Vysočiny. Zájem o ekologii, nejen přírody i mezilidskou, permakulturu, přírodní stavitelství, zdravou výživu, soužití s dalšími tvory, přicházen a přirozené i násilné odcházení živých bytostí a rostlin. Rodiny, vztahů, přátel, lásky, práce. Proměny přírody. Velmi obyčejná témata, jejichž akcentaci považuji za důležitou.

V zobrazeních se snažím zviditelnit, často pomocí jednoduché hry zrcadlení, polaritu mezi zdánlivými protiklady, které touto vizuální hrou splývají v jedno. Člověk má mnoho tváří, vrstev, nálad a kvalit. Více a více nevěřím ve zjednodušující hodnocení lidí a věcí. Hledám své místo, jednotu a harmonii v chaosu dnů v chaosu sebe i světa. Ve svých fotografiích se pokouším ukazovat určité rozpětí, pohyb, provázanost dějů a vlastností. Polarity muž/žena, dobro/zlo, světlo/tma, hrubost/něha,  síla/křehkost,  vnitřní/vnější, příroda/technologie, krása/ošklivost, mládí/ stáří,  zrození/smrt,  smutek/radost,  samota/ společenství, láska/nenávist, práce/odpočinek, chaos/řád, to jsou jen odvrácené tváře téhož. Níže citát, který mě zaujal.

„Slovo chaos navozuje představu ztráty kontroly, a to řadu lidí znervózňuje. Pochází ze staré řečtiny, kde slovo ‘chaos’ znamenalo prázdný prostor anebo propast. Většina z nás se bojí prázdnoty, protože ji považujeme za vakuum, za negativní sílu. Ve skutečnosti je to pozitivní prostor, naplněný potenciálem a oproštěný od omezení a struktur každodenního světa. Chaos nás učí mnoha způsoby: je to místo, kde se všechny protiklady, jako například ženské a mužské, rozpouštějí: kde se protiklady překračují a sjednocují. V chaosu je běžné být vizionářem, a proto je chaos říší umění.“ /Gabrielle Roth, Vypoťte své modliby, Pět rytmů naší duše, 1997, Maitreia 2012./

Vše má zdroj a původ v chaosu, v počátku všeho, podle klasika Lao C, vše plyne v Tao.
Chaos je stále s námi na dosah, žiji přímo v jeho srdci, temná a tajemná síla vycházející z jeho středu je tvořivá a formující. Já jako jedna malá částečka všeho prahnu po  věčném všeobjímajícím tanci velkého Chaosu.

Instalace výstavy zahrnuje v převažující části fotografie, doplněné v menší míře videi a kresbami a prostorovou intervencí. Video vnímám jako protaženou fotografii a kreslení je mi přirozeností, bez níž nemohu být. Pracuji s akvarelem, čínskou tuší, pastelkami a akrylem. Fotografická část výstavy se pohybuje na hranici dokumentu a inscenované fotografie, zábavně protikladných disciplín. Důležitým a symbolickým tématem této výstavy je portrétní cyklus Přátelé z Planety Chaos. Baví mě balanc mezi realitou takovou  jaká je a realitou fiktivní či skrytou, jejíhož zviditelnění se pokouším dosáhnout viditelnou či neviditelnou manipulací s obrazem. Manipulace pro mne není ničím více než prostředkem. Je dnes běžnou součástí naší reality. Důležitý je pro mne výsledný obraz a sdělení, ne to jakými technickými prostředky jsem k němu dospěla.

Naše usedlost i její samotný název Chaos, to co tady žijeme a o co se snažíme je pro mě určitým synonymem či symbolikou dějů ve světě. Jde o hledání toho co je pro nás lidi v současné době nevyhnutelné, kam směřujeme, hledání funkčních kreativních systémů v chaosu. Hledání pravých tváří a hodnot v našem životě. Akcentuji a vnímám propojení „obyčejného“ a „posvátného“. Je to příběh určitého období a cesty, kterou jdu, jdeme.

Děkuji svému muži Ivanovi, děkuji svým předkům, rodině a rodičům, a všem, které jsem na své cestě potkala, děkuji Pavlu Lagnerovi za tuto výzvu a možnost. Děkuji Václavu Cílkovi a Jiřímu Zemánkovi. Děkuji Milanu Brátovi. Výstavu věnuji našemu adoptivnímu synovi Hugovi s díky Univerzu, že nám ho prostřednictvím jeho biologických rodičů seslalo a dovoluje nám s ním být.

Veronika Šrek Bromová
16. 7. 2014, podvečer, Chaos, Střítež

Kurátor | Ivan Šrek
Poděkování | Jiří Zemánek, Fotonova

Veronika Bromová, Secret photo album / Tajné fotoalbum_1998 – 1991

Tajné fotoalbum, cyklus fotografií portrétů mých přátel a vlastních autoportrétů v soukromí mého studentského pokoje na Královských Vinohradech v Praze. Lehce erotické, zábavné, provokativní reflexe pocitů doby a těla. Konec 80.let a začátek 90. let, přelomové období v historii mé i v historii mé země.

Veronika Šrek Bromová, Leter to Father, letter to mother_2011

This exhibition was realized at Masarykova University in Brno in gallery space with was originally used like dissection-room. This spacial installation where I worked with different media and real objects from life of my death parents, was focused od life, end of life and death of my parents. They was artists, illustrators, who live on the end of they life on the border of society, thy was both mentally sick on the end. /really shortcut of story, waiting for translation/)sorry, V.Š.B.

(Česky) Zemzoo_installation_1998

Zemzoo, mean Erthzoo, this work reflect my experience from New York, Central Park Zoo, where I was amazed by watching visitors, who watch big polar bear, who was catch in this artificial space for humans pleasure. This work is connected from six photographs, one kinetic object – “Polar bear” and video from zoo where is real Polar bear. This work i about watching, and give in the air question: Who watch as?

Na hraně obzoru / On the edge of horizon, 1997

Vstupní místnost / Entrance room, Na hraně obzoru, 1997 / On The edge of The horizon, space installation / prostorová instalace, 2nd floor Old Town Hall GHMP/ 2.p Staroměstské radnice, GHMP.

Solo exhibition in 2cnd floor Old Town Hall, space for young art in 90′, run by GHMP /Prague City Gallery/.

This exhibition was my first big solo show in serious gallery space, in 90′, Prague City Gallery support a lot many young artists. Oposit to National Gallery that time. Curated by Olga Malá. Catalogue with was published, contain the texts from Olga Malá, Veronika Bromová a long interview from Tereza Bruthansová.

This space and “black light” installation contain from space itself with was changed by black light and UV tapes in to something with speaks about our 3D dimension. Thats mean it’s about in with space we live, how we understand the situation we live in. Speaks about our dimension. Corridor I designed from this “Entrance room”, ended by perspex glass, so visitors cannot go more far, that wall stop them. Behind it is an indefinably large space, misted by fog through which rays of light shine. That situation reminds humans situation when we can mostly just imagine what is in the Universe space.

I was inspired of many great Sci-fi literature authors like Arthur C. Clarke, Karel Čapek, Ray Bradbury and X-files TV series with war run at the time. I was thinking about year 2000, with was closed, and we people imagining what will be after.

This show speaks about our human limitation but also imagination. About “Strange Beings”, aliens, different forms of life. About our ability to communicate, possibly with them, but also together, about understanding of “Otherness”. How we can imagine to understand a different life forms when we don’t accepted even different skin color of normal humans. How we can speak with aliens, if we have not understanding for disabled people for example. Etc.

That gallery space have 2floors, upstair was Room on The Edge of Horizon, the you can see kinetic-mechanic tables, light installation remind a sun or other planet, or entrance to other dimension. You can see different “Beigins” and clouds from airplane view, like a highest point – distance you can make from Earth, like a last thing you can personally see when you are not astronaut.

Creatures i made by my-human fantasy coming from combinations of my imaginagination. All of them is still so human. Difficult to thing out something so different, when you are human.