Divný jaro, řečí přírody v kruhu koruny /Corony/
Výstavní projekt známé české vizuální umělkyně a performerky pracující s novými médii (fotografie, video) a instalací reaguje na překvapující zrychlené dění kolem nás způsobené pandemií a vyhlášením nouzového stavu. Autorka se ve své instalaci nazvané výmluvně DIVNÝ JARO vrací v souvislosti s vypuknutím pandemie k tematizaci narušeného vztahu člověka a přírody na pozadí ekologických, duchovních a systémových proměn, které lze v posledních letech zaznamenat v lokálním i globálním měřítku. Varující mementa neracionalizuje, nýbrž je nechává prostoupit člověkem jako komplexní bytostí. Metodami blízkými šamanství a rituálu nalézá paralely mezi viditelnými projevy zdraví a nemoci na nalezených přírodninách a lidském těle. Klade je do vzájemných souvislostí, jejichž významy však nechává otevřené.
Petr Vaňous
Výstavní projekt známé české vizuální umělkyně a performerky pracující s novými médii (fotografie, video)
a instalací reaguje na překvapující zrychlené dění kolem nás způsobené pandemií a vyhlášením nouzového stavu. Autorka se ve své instalaci nazvané výmluvně DIVNÝ JARO vrací v souvislosti s vypuknutím pandemie k tematizaci narušeného vztahu člověka a přírody na pozadí ekologických, duchovních a systémových proměn, které lze v posledních letech zaznamenat v lokálním i globálním měřítku. Varující mementa neracionalizuje, nýbrž je nechává prostoupit člověkem jako komplexní bytostí. Metodami blízkými šamanství a rituálu nalézá paralely mezi viditelnými projevy zdraví a nemoci na nalezených přírodninách a lidském těle. Klade je do vzájemných souvislostí, jejichž významy však nechává otevřené.
Základ instalace tvoří deklarovaný kontakt s přírodou. Autorka přemýšlí o tom, jak do kamenné galerie tuto zkušenost smysluplně přenést. Zmiňuje les jako svébytný životní prostor-organismus, kterým opakovaně, cyklicky prochází. Právě opakovaným pohybem se navštěvovaná místa stávají důvěrně známými. Do lidského vědomí
se automaticky vpisují vedle zážitků podílejících se na komplexním vjemu (světlo, teplota, vůně, povrch, zvuky, barvy ad.) také registrace změn, kterým les podléhá. Ať je to vnější zásah lidské ruky (těžba dřeva) nebo nemoci narušující zevnitř lesní ekosystém v jeho přirozeném fungování (sucho, kůrovec [obdoba pandemie!], přirozené stárnutí porostu ad.).
Takový chodec lesem si po čase vypěstuje určitou citlivost vůči jinak přehlíženým jevům. Začne vnímat povrchy dění, kterými jsou například struktury a textury dřeva rozežraného parazitem, jako symbol. Začne jim přisuzovat obecnější platnost a začne se zajímat o principy, které za těmito „povrchy“ stojí. Objeví je ve vztazích, jejichž rovnováha byla narušena.
Narušená harmonie plodí iritující tvarosloví. Nemoc – vnitřní i vnější – se projevuje specifickým růstem, bujením, proměnou přirozených forem v narušené, cizorodé, svou novou podobou alarmující. Sběrem těchto „předmětných stavů“ a jejich kompletací vytváří Veronika Bromová jakousi nálezovou vrstvu, v níž diagnostikuje porušení rovnováhy a zároveň roli času, který vše mění. Materializace sbírky má duchovní podstatu a tu je třeba zpřítomnit
a rozkrýt. Opakované procházky lesem v sobě zračí cykličnost. Symbolem cykličnosti je geometrie kruhu. Kruh jako symbolická forma je potom vstupem do světa mnohovrstevnaté lidské civilizace a kultury, od jejích prvních projevů (megalitické svatyně) až do současnosti (např. urychlovač v CERNu). Kruh prostupuje lidské jednání i paměť.
Je základním konstrukčním i duchovním elementem. Je znamením orientace.
Autorka se tu vědomě vztahuje také k analogii lidského času, který se cyklicky (generačně) opakuje a obnovuje jakoby „v kruhu“. Také lidské tělo zaznamenává čas. Nejprve progresivní vývoj k reprodukci a později stárnutí a smrt. Povrch lidského těla reaguje obdobně jako povrch napadeného dřeva. Už fyziognomie lidské tváře je uzpůsobena k tomu vyjadřovat srozumitelně vnitřní stavy jedince. Vnitřní princip se tu vyjevuje navenek. Veronika Bromová vstupuje do simulovaného času proměn svou vlastní přítomností, svou tváří a tělem, pohybem a gestem.
Za proměnami, metamorfózami, hledejme principy a důvody. To, co se nyní děje ve světě, lze zdůvodnit jako vnitřní proměnu, která se nějakým konkrétním způsobem projevuje navenek. Například jako pandemie
nebo šířící se sucho, oteplování planety, přírodní katastrofy apod. Co ale tento nám viditelný povrch vlastně zachycuje? O čem promlouvá? Co se nám snaží sdělit? Autorka je přesvědčena o principu narušené rovnováhy, která se projevuje tím, že člověk jako racionální bytost čím dál tím více vystupuje z přirozeného kontextu svého původního stvoření.
Z mravní bytosti se stává bezohledným dobyvatelem a konzumentem. Přesto však zůstává optimistkou: „To, co jsme teď prodělali, má v sobě výzvu k novému začátku.“ (V. B.)
O jaký začátek se může jednat, naznačuje epilog, který si pro svou výstavní prezentaci v Galerii Atrium sama zvolila.
Petr Vaňous, kurátor
