Veronika Šrek Bromová, Příběh Chaosu

Saint Čičibába_Příběh Chaosu, 2014_digitálně upravený C-Print, 85×1

The story of Chaos dates back to 2008, when I started living in Střítež near Polička at Chaos, which was built by my present parter and husband Ivan Šrek. Place in nature, 4ha meadows and woods and an old stone farmhouse, a guest house and tower for nesting stork, fireplace, plants and sheep. The place where our adoptive son Hugo came in his 3 months. Chaos has become synonymous with events in the contemporary world, our life here, parallel to life elsewhere. Human predation over plants and animals, childish innocence. Desire to connect with the original source. Understand deeper connections. Find the center, your own place in the World. A cycle of photos, videos, spatial interventions, and drawings in which the hidden symbols are behind the images are hidden messages. Mirroring and searching for balance. V.Š.B. Václav Špála Gallery, Národní třída, Prague, 2014. 

 

 

Story of Chaos/ Příběh Chaou
From the solo exhibition Story of Chaos, 2014, Špála Gallery, Prague / Z samostatné vystavy, Příběh Chaosu, 2014, Galerie Václava Špály, Praha.

Období jaro 2009 až jaro 2014, šest posledních let, kdy se můj život i práce výrazně proměňují odchodem z města na venkov na bývalou zemědělskou usedlost, které dal můj muž Ivan Šrek jméno Chaos. Byl inspirován knihou Timothy Learyho Chaos a kyberkultura. Chaos je 4 km od Poličky ve Východních Čechách, 180 km od Prahy, 70 km od Brna. Jeho důvody k opuštění města jeho slovy:

„V devadesátých letech se z Prahy, města, kde se v rámci Československé republiky formovaly změny, stala normální evropská metropole se spoustou zábavy a po 24 hodin neutuchajícím životem. Praha magická zmizela. Šeď prázdné noční ulice bez obyvatel jenom s policajty, vystřídaly barvy, světla, hluk, neustálý proud lidí a taxíků. Přestala mě bavit. Je to mašina na prachy.

Přišel mi zajímavý názor Ivana Dejmala – asi prvního postbolševického ministra životního prostředí, že nyní se změny budou formovat na vesnicích a malých městech. Myslím, že měl pravdu. Jestliže v Praze a dalších největších městech se dá mluvit o vznikající občanské společnosti, na vesnici jsme dnes teprve na začátku. Vládnou tu stále zažité modely – ‘jiný názor je problém, přistěhovalec je nepřítel, změna je vždy k horšímu, chlap je ten co stojí za tím co jednou řekl i kdyby to byla pitomost a ženský do toho nemají co mluvit, tvrdá ruka a násilí je jediný dobrý výchovný model…’ Autoritu tu mají ti nejostřejší v těchto názorech a ti se pak dostávají do parlamentu, kde skutečně společnosti škodí. A těch je,  svojí mocí zblblých lidí víc, než prospěchářů z největších měst.

Také jsem neměl rád tu víkendovou společnost pražských chalupářů a chatařů. Hledal jsem něco na žití alespoň 100 km od Prahy. Ocitnul jsem se nevědomky ve spádové oblasti brněnských víkendářů.

Mám rád vodu a práci s ní. Koupil jsem pozemek v záplavovém území. Mám rád tradiční způsoby obživy ať již v zemědělství nebo řemesle. Cesta zvyšování produkce pomocí mechanizace je cesta do pekel a jsme s tím konfrontováni denně. Devastace přírody i vztahů jak rodiny tak společnosti je v mojí generaci tak viditelná, že jen blázen by v tom chtěl pokračovat. 4 hektary Chaosu se tomu budou snažit bránit.“

Tato výstava reflektuje aspekty života žitého ve snaze o soulad s přírodou a všemi jejími kvalitami. Následuji svého muže a sdílím jeho názory na současný svět. K pobytu zde jsem spěla celý svůj  dosavadní život. V chaosu jsem zvyklá žít od nepaměti. Ranné dětství a dospívání strávené v dílně na výrobu koláží mých kreativních rodičů, mě zásadně ovlivnilo ve způsobu myšlení, chování i přístupu k práci a technologiím. Ale stejně tak silně na mě působily časté pobyty u příbuzných v přírodě.

Dvěma stručnými odbočkami z prostoru usedlosti Chaosu a blízkého okolí byla návštěva Jihozápadní Ugandy, kde jsem měla možnost pobýt dva měsíce na začátku roku 2012. A do Singapooru v roce 2009, oba tyto náhledy „jiného světa“ mě jen potvrdily, že naše směřování je správné. Koncepce výstavy se zaměřuje na možnost alternativních způsobů života. Své přemítání proč jsem našla své místo zrovna tady se mi vysvětlilo „náhodným“ důkladným pročtením rodných listů svých předků. Má praprababička a prababička pochází z nedaleké Vysočiny. Zájem o ekologii, nejen přírody i mezilidskou, permakulturu, přírodní stavitelství, zdravou výživu, soužití s dalšími tvory, přicházen a přirozené i násilné odcházení živých bytostí a rostlin. Rodiny, vztahů, přátel, lásky, práce. Proměny přírody. Velmi obyčejná témata, jejichž akcentaci považuji za důležitou.

V zobrazeních se snažím zviditelnit, často pomocí jednoduché hry zrcadlení, polaritu mezi zdánlivými protiklady, které touto vizuální hrou splývají v jedno. Člověk má mnoho tváří, vrstev, nálad a kvalit. Více a více nevěřím ve zjednodušující hodnocení lidí a věcí. Hledám své místo, jednotu a harmonii v chaosu dnů v chaosu sebe i světa. Ve svých fotografiích se pokouším ukazovat určité rozpětí, pohyb, provázanost dějů a vlastností. Polarity muž/žena, dobro/zlo, světlo/tma, hrubost/něha,  síla/křehkost,  vnitřní/vnější, příroda/technologie, krása/ošklivost, mládí/ stáří,  zrození/smrt,  smutek/radost,  samota/ společenství, láska/nenávist, práce/odpočinek, chaos/řád, to jsou jen odvrácené tváře téhož. Níže citát, který mě zaujal.

„Slovo chaos navozuje představu ztráty kontroly, a to řadu lidí znervózňuje. Pochází ze staré řečtiny, kde slovo ‘chaos’ znamenalo prázdný prostor anebo propast. Většina z nás se bojí prázdnoty, protože ji považujeme za vakuum, za negativní sílu. Ve skutečnosti je to pozitivní prostor, naplněný potenciálem a oproštěný od omezení a struktur každodenního světa. Chaos nás učí mnoha způsoby: je to místo, kde se všechny protiklady, jako například ženské a mužské, rozpouštějí: kde se protiklady překračují a sjednocují. V chaosu je běžné být vizionářem, a proto je chaos říší umění.“ /Gabrielle Roth, Vypoťte své modliby, Pět rytmů naší duše, 1997, Maitreia 2012./

Vše má zdroj a původ v chaosu, v počátku všeho, podle klasika Lao C, vše plyne v Tao.
Chaos je stále s námi na dosah, žiji přímo v jeho srdci, temná a tajemná síla vycházející z jeho středu je tvořivá a formující. Já jako jedna malá částečka všeho prahnu po  věčném všeobjímajícím tanci velkého Chaosu.

Instalace výstavy zahrnuje v převažující části fotografie, doplněné v menší míře videi a kresbami a prostorovou intervencí. Video vnímám jako protaženou fotografii a kreslení je mi přirozeností, bez níž nemohu být. Pracuji s akvarelem, čínskou tuší, pastelkami a akrylem. Fotografická část výstavy se pohybuje na hranici dokumentu a inscenované fotografie, zábavně protikladných disciplín. Důležitým a symbolickým tématem této výstavy je portrétní cyklus Přátelé z Planety Chaos. Baví mě balanc mezi realitou takovou  jaká je a realitou fiktivní či skrytou, jejíhož zviditelnění se pokouším dosáhnout viditelnou či neviditelnou manipulací s obrazem. Manipulace pro mne není ničím více než prostředkem. Je dnes běžnou součástí naší reality. Důležitý je pro mne výsledný obraz a sdělení, ne to jakými technickými prostředky jsem k němu dospěla.

Naše usedlost i její samotný název Chaos, to co tady žijeme a o co se snažíme je pro mě určitým synonymem či symbolikou dějů ve světě. Jde o hledání toho co je pro nás lidi v současné době nevyhnutelné, kam směřujeme, hledání funkčních kreativních systémů v chaosu. Hledání pravých tváří a hodnot v našem životě. Akcentuji a vnímám propojení „obyčejného“ a „posvátného“. Je to příběh určitého období a cesty, kterou jdu, jdeme.

Děkuji svému muži Ivanovi, děkuji svým předkům, rodině a rodičům, a všem, které jsem na své cestě potkala, děkuji Pavlu Lagnerovi za tuto výzvu a možnost. Děkuji Václavu Cílkovi a Jiřímu Zemánkovi. Děkuji Milanu Brátovi. Výstavu věnuji našemu adoptivnímu synovi Hugovi s díky Univerzu, že nám ho prostřednictvím jeho biologických rodičů seslalo a dovoluje nám s ním být.

Veronika Šrek Bromová
16. 7. 2014, podvečer, Chaos, Střítež

Kurátor | Ivan Šrek
Poděkování | Jiří Zemánek, Fotonova

Veronika Bromová, Tajné fotoalbum_1998 -1991 / Secret photoalbum

Tajné fotoalbum, cyklus fotografií portrétů mých přátel a vlastních autoportrétů v soukromí mého studentského pokoje na Královských Vinohradech v Praze. Lehce erotické, zábavné, provokativní reflexe pocitů doby a těla. Konec 80.let a začátek 90. let, přelomové období v historii mé i v historii mé země.

Veronika Šrek Bromová, Dopis otci, dopis matce_2011

Dopis otci, dopis matce – prostorová instalace expozice věnovaná životu, práci a šílenství.

Výstava Dopis otci, dopis matce, je inspirována domácím úkolem z arteterapie, kterou studuji. Je to pokus přenést téma mé rodiny do prostorové instalace. Vyjádřit svůj vztah k rodičům, jejichž život byl naplněn prací, zatížen dobou, v které žili, a ovlivněn vleklým nenápadně postupujícím onemocněním. Je to pokus konfrontovat se s tím co bylo a poděkovat”.

Výzva Petra Kamenického uskutečnit svou výstavu v galerijním prostoru Masarykovy university se pro mě stala z části vzrušující a z části traumatizující. Původní nápady se začaly nezadržitelně rozpadat při konfrontaci s faktem, že galerie je prostorem bývalé pitevny. Asociace smrti mě přímo vedly směrem k mým nedávno zemřelým rodičům. Připoměly mě všechny drsné vzpomínky, detaily, pochybnosti ohledně mého zvládnutí situace spojené s jejich odchodem ale také se objevila touha se s tím vším prostřednictvím této možnosti vyrovnávat.

Moji rodiče, inteligentní a vzdělaní lidé, ve své době uznávaní ilustrátoři a grafici, kteří osobitě pojali techniku koláže a posunuli ji zajímavým způsobem, se ke stáru změnili v bytosti žijící na pomezí společnosti, stali se v posledních třech letech života, živořícími a téměř bezdomoveckými. Domovy i věci, které měli, jim byli postupně zabavování exekutory. Začali sbírat věci odložené kolem popelnic a kontejnerů a zaplňovat jimi 4 pokojový byt v Praze na Vinohradech, který jsem užívala do doby než přišli s igelitkami přede dveře. Byl to jejich byt a já je ráda vpustila i s vědomím toho kam to bude pokračovat, bohužel otec se projevoval despoticky a nebylo ani možné mu klást jakýkoliv odpor. Nebylo také možné s nimi zůstat a jejich počínání nějak korigovat. Roli hrál také respekt k rodičům, otec byl vždy velmi schopný organizátor a řešitel. Bylo pro mě v této době těžké označit rodiče za nesvéprávné. Rodiče byt zaplnili až do stropu, peníze z důchodů jim částečně strhávali na náklady exekucí, či jiných dluhů. V bytě začali stoupat hradby z hadrů a harampádí nalezeného na ulici. Po pár konfliktech s otcem, které byly způsobeny mými obavami o jejich život, stravování, fungování, hygienu. Jsem už nebyla do bytu vpuštěna a tak zůstalo u mých donášek jídla za dveře bytu. Rodiče přestali platit složenky, energie, nájem. Pokoušela jsem se hradit co jsem mohla. Situaci jsem řešila s odborníky všeho druhu s odborem na magistrátu Prahy 2. Všichni mě shodně říkali, že jediné co mohu dělat je buď se na to vykašlat, nebo rodiče odvézt do psychiatrické léčebny. Rěšit situaci s pomocí lékařů bylo nakonec nevyhnutelné. U otce byla diagnostikována pokročilejší fáze Alzheimerovy choroby a zanedbaná cukrovka, u maminky postpsychotický stav a počínající stařecká demence.

Že se rodiče nakonec podařilo do nemocnice odvézt bylo možné díky pomoci mého studenta a asistenta v jedné osobě Jiřího Georgese Hladíka, mladého a velmi empatického umělce, který měl nápad s mým tátou a mámou v zabordeleném bytě točit rozhovory. Jiřího Hladíka jsem tedy přizvala s jeho videoportréty mých rodičů k výstavě Dopis otci, dopis matce. Dalším hostem byla Kristina Chrasteková, mladá umělkyně, která mě navštívila v Chaosu v usedlosti kde žiji a ptala se mě na urnu s popelem mého otce, které si všimla. Vyprávěla jsem jí příběh rodičů a jak mě mrzí, že jsem nestiha, a možná nezvládla dostat otce včas z nemocnice k nám a ukázat mu jak žijeme. Napadlo jí, že natočí jak jdu s urnou s tátovým popelem na naší louku na místo, které mám ráda a ukážu mu náš pozemek a dům. Tak se na výstavě Dopis otci, dopis matce objevilo i toto Kristiny video.

Instalaci výstavy jsem koncipovala jako „seriozní“ muzeální expozici, složenou z více složek. Každému z rodičů jsem věnovala jednu z místností bývalé pitevny. Uspořádání těchto dvou expozic bylo zrcadlově symetrické a obsahovalo obdobné atributy. Hlavní důraz jsem položila na dvoumetrovou fotografii místa v Zemi, kde rodiče po smrti spočívají. Výrazné byli muzeální vitriny, které měla galerie k dispozici s kolekcí předmětů, které rodiče sbírali, či shromažďovali. Obsah odkazoval k jejich původnímu sběratelství krásných historických předmětů a na stěny jsem umístila dokumentární fotografie z interieru zaplněného bytu, které odkazovaly k tomu kam se jejich vášeň zvrtla. Také mi nedalo vystavit každému z rodičů deset fotografií z průběhu jejich života, ty fotografie mám moc ráda. Zajímavý byl pro mě nález lékařských zpráv ze 70.let, které naznačují nervové zhroucení obou rodičů. Pochopila jsem, že konec jejich života není náhodný, že k němu už dlouho směřovali, opomíjejíc různé varovné signály. Rodiče byli sebevědomí v tom co dělali a dělat to chtěli i když nežili v jednoduché době, která pokroutila a zdeformovala mnohé. Stejně nezlomní byli ve způsobu života, který žili poslední roky. Byl v tom vzdor a punk. Svým způsobem jsem to chápala a kdyby to šlo nechat být asi bych je v tom ráda nechala. Byla to jejich volba i když šílená a šílenstvím vytočená do extrému, který jako extrém nevnímali. Nejdůležitější součástí výstavy byla posledí společná fotografie s rodiči, focená na mobil, když jsem je vezla do nemocnice, kde je rozdělili. Jako doplněk v kterém bylo možné otevřeně číst jsem vystavila své arteterapeutické koláže, Dopis otci, Dopis matce a Rodinnou koláž, své „splněné úkoly“, které mě navedly k této výstavě.

Nakonec k mamince, které se podařilo částečně se z tohoto zlého snu vysvobodit a po svém propuštění po nějaké době už odmítala mého otce navštívit. Otec tím velmi trpěl, vždy mluvil o své lásce k ní. Byla to šílená láska, která jí uvrhla do těžké deprivace v její celé druhé půli života. Maminka zemřela první, praskla jí aorta, kouřila cca 50-60 cigaret denně. Tatínek zemřel steskem po své lásce v kombinaci se zanedbáním cukrovky a pokročilé Alzheimerovy choroby. Některé fotografie a videa, která byla pravděpodobně příliš naturalistická jsem nenašla a nevystavila, jsem tomu ráda.

Tato výstava, byla pro mě vyrovnáváním se s tím jak rodiče žili a jak jejich život skončil. Také s tím jak jsem to zvládla. S mnoha rozporuplnými pocity. Se svým zoufalstvím a nemohoucností sek jejich situaci nějak víc konstruktivně postavit v prvních fázích zhoršení jejich stavu. S mnoha emocionálními stavy od strachu, zlosti a smutku k lítosti a vyrovnání se či smíření a odpuštění.

K lásce kterou jsem k rodičům cítila a vděčnosti za vše co mi dali, vděčnost a pochopení která pocituji právě teď když se sama starám o malé dítě. Tato výstava, velmi osobní, ale doufala jsem, že bude možné ji vnímat i v obecnější rovině sdělnosti, jednoho životního příběhu jedinců, manželů a rodičů. Příběh lásky dvou umělců, kteří měli ambice něco dokázat v době, která byla talentovaným a výjimečným osobnostem překážkou k jejich realizaci. O pokroucení ideálů i osobních charakterů, o ztrátě kontaktu s realitou a úniku do světa za černým závěsem. O šílenství.

Díky některým okamžitým zpětným reakcím kterých se mi dostalo na vernisáži od několika návštěvníků, mám pocit, že se něco podařilo. Lidé se se mnou začali dělit o jejich velmi těžké zkušenosti a situace, které oni nyní prožívají se svými stárnoucími rodiči. Téma výstavy se ukázalo jako velmi živé.

Touto výstavou jsem si splnila nebo doplnila potřebu rozloučit se s rodiči po svém. Uráželo mě a dotýkalo se mě mnoho z posledních věcí mých rodičů. Zanedbání zdravotního stavu mého otce na geriatrickém oddělení Bohnické léčebny, lhaní doktorky o skutečném stavu táty. Vyhořelá doktorka která se mi jevila tak, že by sama potřebovala léčení. Nemožnost se rozloučit či vidět tělo své před před chvílí zemřelé mámy o jejímž úmrtí mě z Litomyšlské nemocnice nečekaně informoval stručný telegram v 7h ráno. Způsob jakým mamince zašily rány po pitvě. Prostředí pohřební služby, kde jsem po pár dnech mohla rodiče vidět vystavené jako zboží ve výloze. Podivná pohádka. Kremace žehem, kdy člověk s určitostí neví zda popel v zapečetěné urně skutečně patří rodičům. Podivná estetika hřbitovů. Chtěla jsem tuto příležitost využít k vytvoření pohřebního rituálu zasvěceného rozloučení a smíření se s odchodem kreativních duší svých rodičů ve formě výstavy, kde bylo možné zavnímat jejich prožité životy a snad i něco pochopit.

S díky Masarykově universitě v Brně a Petru Kamenickému za možnost tuto výstavu uskutečnit. I když navazuje na mou tendenci otevřít se skrz umění světu, byla pro mne opravdu hodně silným kafem. Takovým jaké moji rodiče pili celý život.

V.Š.B., Chaos, 23. 10. 2013

Rituální pozdrav_performance vyváženosti a jednoty_2015

Při zahájení mezinárodního festivalu současného umění 4 + 4 dny v pohybu, v Desfourském paláci v Praze 1, jsem starý roky nepoužívaný prostor vykouřila kouřem z posvátného jihoamerického stromu Palo Santo, performovala jsem sama i společně s návštěvníky, kteří v duchu azteckých rituálů na závěr vyslovovali nahlas či v duchu své záměry a přidávali k otáři ze sukní zapálené svíčky. Naše energie se propojily. Poděkování čtyřem světovým stranám, slunci a měsíci, všem lidem, rostlinám, zvířatům a Zemi, našemu dokonalému Universálnímu systému. Symbolicky jsem vyvažovala tmu a světlo, zimu a teplo, propojovala jsem protiklady a modrou a bílou sukni nakonec spojila červeným pigmentem. Na sukně jsem otiskovala svou tvář a ruce, sukně jako posvátné místo, paleta, plátno i oltář. V.Š.B.

Zemzoo_installation_1998

Zemzoo, tato práce reflektuje pocity a zkušenosti, ketré mě oslovovaly během tříměsíčního rezidenčního pobytu v ISP v New Yorku. Magicky mě přitahoval Central Park, jako jediné since umělé, přesto přírodní místo v N.Y.C. a malá  tamní Zoo. Tady jsem byla uchvácena situací, kdy diváci plní emocí v temnotě umělé podzemní jeskyně, očekávali seskok ledního medvěda do umělé azurové laguny. Efektně a esteticky uvězněný lední medvěd jako zdroj našich emocí.  Tato práce sestává z šesti velkoformátových fotografií, objektu – “atrapy” “ledního medvěda” a autentického videa natočeného v Central park zoo. Tato prostorová instalace, která v roce 1999 reprezentovala ČR na bienále v Benátkách je o sledování, pozorování. Já pozoruji diváky, kteří pozorují medvěda, pozoruji i sebe, změněnou a lapenou v prostoru fotografie, obtočenou páskou, která deformuje lidské křivky a posouvá člověka k hranici “abstraktního tvora”, který již není tolik lidský. Cítím blízkost s medvědem vytrženým ze svého prostředí. Mezi hranicí vnitřní svobody a vnější nesvobody, či naopak. Kladu si touto prací otázky týkající se svobody, vniřní versus vnější a také jednu další otázku.: “Kdo pozoruje nás?”

Na hraně obzoru / On the edge of horizon, 1997

Vstupní místnost / Entrance room, Na hraně obzoru, 1997 / On The edge of The horizon, space installation / prostorová instalace, 2nd floor Old Town Hall GHMP/ 2.p Staroměstské radnice, GHMP.

Solo exhibition in 2cnd floor Old Town Hall, space for young art in 90′, run by GHMP /Prague City Gallery/.

This exhibition was my first big solo show in serious gallery space, in 90′, Prague City Gallery support a lot many young artists. Oposit to National Gallery that time. Curated by Olga Malá. Catalogue with was published, contain the texts from Olga Malá, Veronika Bromová a long interview from Tereza Bruthansová.

This space and “black light” installation contain from space itself with was changed by black light and UV tapes in to something with speaks about our 3D dimension. Thats mean it’s about in with space we live, how we understand the situation we live in. Speaks about our dimension. Corridor I designed from this “Entrance room”, ended by perspex glass, so visitors cannot go more far, that wall stop them. Behind it is an indefinably large space, misted by fog through which rays of light shine. That situation reminds humans situation when we can mostly just imagine what is in the Universe space.

I was inspired of many great Sci-fi literature authors like Arthur C. Clarke, Karel Čapek, Ray Bradbury and X-files TV series with war run at the time. I was thinking about year 2000, with was closed, and we people imagining what will be after.

This show speaks about our human limitation but also imagination. About “Strange Beings”, aliens, different forms of life. About our ability to communicate, possibly with them, but also together, about understanding of “Otherness”. How we can imagine to understand a different life forms when we don’t accepted even different skin color of normal humans. How we can speak with aliens, if we have not understanding for disabled people for example. Etc.

That gallery space have 2floors, upstair was Room on The Edge of Horizon, the you can see kinetic-mechanic tables, light installation remind a sun or other planet, or entrance to other dimension. You can see different “Beigins” and clouds from airplane view, like a highest point – distance you can make from Earth, like a last thing you can personally see when you are not astronaut.

Creatures i made by my-human fantasy coming from combinations of my imaginagination. All of them is still so human. Difficult to thing out something so different, when you are human.