Veronika Šrek Bromová, Příběh Chaosu

The story of Chaos dates back to 2008, when I started living in Střítež near Polička at Chaos, which was built by my present parter and husband Ivan Šrek. Place in nature, 4ha meadows and woods and an old stone farmhouse, a guest house and tower for nesting stork, fireplace, plants and sheep. The place where our adoptive son Hugo came in his 3 months. Chaos has become synonymous with events in the contemporary world, our life here, parallel to life elsewhere. Human predation over plants and animals, childish innocence. Desire to connect with the original source. Understand deeper connections. Find the center, your own place in the World. A cycle of photos, videos, spatial interventions, and drawings in which the hidden symbols are behind the images are hidden messages. Mirroring and searching for balance. V.Š.B. Václav Špála Gallery, Národní třída, Prague, 2014

 

exhibition at Václav Špála Gallery, Prague, 2014

 

 

 

Veronika Bromová, Tajné fotoalbum_1998 -1991 / Secret photoalbum

Tajné fotoalbum, cyklus fotografií portrétů mých přátel a vlastních autoportrétů v soukromí mého studentského pokoje na Královských Vinohradech v Praze. Lehce erotické, zábavné, provokativní reflexe pocitů doby a těla. Konec 80.let a začátek 90. let, přelomové období v historii mé i v historii mé země.

Veronika Šrek Bromová, Dopis otci, dopis matce_2011

Dopis otci, dopis matce – prostorová instalace expozice věnovaná životu, práci a šílenství.

Výstava Dopis otci, dopis matce, je inspirována domácím úkolem z arteterapie, kterou studuji. Je to pokus přenést téma mé rodiny do prostorové instalace. Vyjádřit svůj vztah k rodičům, jejichž život byl naplněn prací, zatížen dobou, v které žili, a ovlivněn vleklým nenápadně postupujícím onemocněním. Je to pokus konfrontovat se s tím co bylo a poděkovat”.

Výzva Petra Kamenického uskutečnit svou výstavu v galerijním prostoru Masarykovy university se pro mě stala z části vzrušující a z části traumatizující. Původní nápady se začaly nezadržitelně rozpadat při konfrontaci s faktem, že galerie je prostorem bývalé pitevny. Asociace smrti mě přímo vedly směrem k mým nedávno zemřelým rodičům. Připoměly mě všechny drsné vzpomínky, detaily, pochybnosti ohledně mého zvládnutí situace spojené s jejich odchodem ale také se objevila touha se s tím vším prostřednictvím této možnosti vyrovnávat.

Moji rodiče, inteligentní a vzdělaní lidé, ve své době uznávaní ilustrátoři a grafici, kteří osobitě pojali techniku koláže a posunuli ji zajímavým způsobem, se ke stáru změnili v bytosti žijící na pomezí společnosti, stali se v posledních třech letech života, živořícími a téměř bezdomoveckými. Domovy i věci, které měli, jim byli postupně zabavování exekutory. Začali sbírat věci odložené kolem popelnic a kontejnerů a zaplňovat jimi 4 pokojový byt v Praze na Vinohradech, který jsem užívala do doby než přišli s igelitkami přede dveře. Byl to jejich byt a já je ráda vpustila i s vědomím toho kam to bude pokračovat, bohužel otec se projevoval despoticky a nebylo ani možné mu klást jakýkoliv odpor. Nebylo také možné s nimi zůstat a jejich počínání nějak korigovat. Roli hrál také respekt k rodičům, otec byl vždy velmi schopný organizátor a řešitel. Bylo pro mě v této době těžké označit rodiče za nesvéprávné. Rodiče byt zaplnili až do stropu, peníze z důchodů jim částečně strhávali na náklady exekucí, či jiných dluhů. V bytě začali stoupat hradby z hadrů a harampádí nalezeného na ulici. Po pár konfliktech s otcem, které byly způsobeny mými obavami o jejich život, stravování, fungování, hygienu. Jsem už nebyla do bytu vpuštěna a tak zůstalo u mých donášek jídla za dveře bytu. Rodiče přestali platit složenky, energie, nájem. Pokoušela jsem se hradit co jsem mohla. Situaci jsem řešila s odborníky všeho druhu s odborem na magistrátu Prahy 2. Všichni mě shodně říkali, že jediné co mohu dělat je buď se na to vykašlat, nebo rodiče odvézt do psychiatrické léčebny. Rěšit situaci s pomocí lékařů bylo nakonec nevyhnutelné. U otce byla diagnostikována pokročilejší fáze Alzheimerovy choroby a zanedbaná cukrovka, u maminky postpsychotický stav a počínající stařecká demence.

Že se rodiče nakonec podařilo do nemocnice odvézt bylo možné díky pomoci mého studenta a asistenta v jedné osobě Jiřího Georgese Hladíka, mladého a velmi empatického umělce, který měl nápad s mým tátou a mámou v zabordeleném bytě točit rozhovory. Jiřího Hladíka jsem tedy přizvala s jeho videoportréty mých rodičů k výstavě Dopis otci, dopis matce. Dalším hostem byla Kristina Chrasteková, mladá umělkyně, která mě navštívila v Chaosu v usedlosti kde žiji a ptala se mě na urnu s popelem mého otce, které si všimla. Vyprávěla jsem jí příběh rodičů a jak mě mrzí, že jsem nestiha, a možná nezvládla dostat otce včas z nemocnice k nám a ukázat mu jak žijeme. Napadlo jí, že natočí jak jdu s urnou s tátovým popelem na naší louku na místo, které mám ráda a ukážu mu náš pozemek a dům. Tak se na výstavě Dopis otci, dopis matce objevilo i toto Kristiny video.

Instalaci výstavy jsem koncipovala jako „seriozní“ muzeální expozici, složenou z více složek. Každému z rodičů jsem věnovala jednu z místností bývalé pitevny. Uspořádání těchto dvou expozic bylo zrcadlově symetrické a obsahovalo obdobné atributy. Hlavní důraz jsem položila na dvoumetrovou fotografii místa v Zemi, kde rodiče po smrti spočívají. Výrazné byli muzeální vitriny, které měla galerie k dispozici s kolekcí předmětů, které rodiče sbírali, či shromažďovali. Obsah odkazoval k jejich původnímu sběratelství krásných historických předmětů a na stěny jsem umístila dokumentární fotografie z interieru zaplněného bytu, které odkazovaly k tomu kam se jejich vášeň zvrtla. Také mi nedalo vystavit každému z rodičů deset fotografií z průběhu jejich života, ty fotografie mám moc ráda. Zajímavý byl pro mě nález lékařských zpráv ze 70.let, které naznačují nervové zhroucení obou rodičů. Pochopila jsem, že konec jejich života není náhodný, že k němu už dlouho směřovali, opomíjejíc různé varovné signály. Rodiče byli sebevědomí v tom co dělali a dělat to chtěli i když nežili v jednoduché době, která pokroutila a zdeformovala mnohé. Stejně nezlomní byli ve způsobu života, který žili poslední roky. Byl v tom vzdor a punk. Svým způsobem jsem to chápala a kdyby to šlo nechat být asi bych je v tom ráda nechala. Byla to jejich volba i když šílená a šílenstvím vytočená do extrému, který jako extrém nevnímali. Nejdůležitější součástí výstavy byla posledí společná fotografie s rodiči, focená na mobil, když jsem je vezla do nemocnice, kde je rozdělili. Jako doplněk v kterém bylo možné otevřeně číst jsem vystavila své arteterapeutické koláže, Dopis otci, Dopis matce a Rodinnou koláž, své „splněné úkoly“, které mě navedly k této výstavě.

Nakonec k mamince, které se podařilo částečně se z tohoto zlého snu vysvobodit a po svém propuštění po nějaké době už odmítala mého otce navštívit. Otec tím velmi trpěl, vždy mluvil o své lásce k ní. Byla to šílená láska, která jí uvrhla do těžké deprivace v její celé druhé půli života. Maminka zemřela první, praskla jí aorta, kouřila cca 50-60 cigaret denně. Tatínek zemřel steskem po své lásce v kombinaci se zanedbáním cukrovky a pokročilé Alzheimerovy choroby. Některé fotografie a videa, která byla pravděpodobně příliš naturalistická jsem nenašla a nevystavila, jsem tomu ráda.

Tato výstava, byla pro mě vyrovnáváním se s tím jak rodiče žili a jak jejich život skončil. Také s tím jak jsem to zvládla. S mnoha rozporuplnými pocity. Se svým zoufalstvím a nemohoucností sek jejich situaci nějak víc konstruktivně postavit v prvních fázích zhoršení jejich stavu. S mnoha emocionálními stavy od strachu, zlosti a smutku k lítosti a vyrovnání se či smíření a odpuštění.

K lásce kterou jsem k rodičům cítila a vděčnosti za vše co mi dali, vděčnost a pochopení která pocituji právě teď když se sama starám o malé dítě. Tato výstava, velmi osobní, ale doufala jsem, že bude možné ji vnímat i v obecnější rovině sdělnosti, jednoho životního příběhu jedinců, manželů a rodičů. Příběh lásky dvou umělců, kteří měli ambice něco dokázat v době, která byla talentovaným a výjimečným osobnostem překážkou k jejich realizaci. O pokroucení ideálů i osobních charakterů, o ztrátě kontaktu s realitou a úniku do světa za černým závěsem. O šílenství.

Díky některým okamžitým zpětným reakcím kterých se mi dostalo na vernisáži od několika návštěvníků, mám pocit, že se něco podařilo. Lidé se se mnou začali dělit o jejich velmi těžké zkušenosti a situace, které oni nyní prožívají se svými stárnoucími rodiči. Téma výstavy se ukázalo jako velmi živé.

Touto výstavou jsem si splnila nebo doplnila potřebu rozloučit se s rodiči po svém. Uráželo mě a dotýkalo se mě mnoho z posledních věcí mých rodičů. Zanedbání zdravotního stavu mého otce na geriatrickém oddělení Bohnické léčebny, lhaní doktorky o skutečném stavu táty. Vyhořelá doktorka která se mi jevila tak, že by sama potřebovala léčení. Nemožnost se rozloučit či vidět tělo své před před chvílí zemřelé mámy o jejímž úmrtí mě z Litomyšlské nemocnice nečekaně informoval stručný telegram v 7h ráno. Způsob jakým mamince zašily rány po pitvě. Prostředí pohřební služby, kde jsem po pár dnech mohla rodiče vidět vystavené jako zboží ve výloze. Podivná pohádka. Kremace žehem, kdy člověk s určitostí neví zda popel v zapečetěné urně skutečně patří rodičům. Podivná estetika hřbitovů. Chtěla jsem tuto příležitost využít k vytvoření pohřebního rituálu zasvěceného rozloučení a smíření se s odchodem kreativních duší svých rodičů ve formě výstavy, kde bylo možné zavnímat jejich prožité životy a snad i něco pochopit.

S díky Masarykově universitě v Brně a Petru Kamenickému za možnost tuto výstavu uskutečnit. I když navazuje na mou tendenci otevřít se skrz umění světu, byla pro mne opravdu hodně silným kafem. Takovým jaké moji rodiče pili celý život.

V.Š.B., Chaos, 23. 10. 2013

Rituální pozdrav_performance vyváženosti a jednoty_2015

Při zahájení mezinárodního festivalu současného umění 4 + 4 dny v pohybu, v Desfourském paláci v Praze 1, jsem starý roky nepoužívaný prostor vykouřila kouřem z posvátného jihoamerického stromu Palo Santo, performovala jsem sama i společně s návštěvníky, kteří v duchu azteckých rituálů na závěr vyslovovali nahlas či v duchu své záměry a přidávali k otáři ze sukní zapálené svíčky. Naše energie se propojily. Poděkování čtyřem světovým stranám, slunci a měsíci, všem lidem, rostlinám, zvířatům a Zemi, našemu dokonalému Universálnímu systému. Symbolicky jsem vyvažovala tmu a světlo, zimu a teplo, propojovala jsem protiklady a modrou a bílou sukni nakonec spojila červeným pigmentem. Na sukně jsem otiskovala svou tvář a ruce, sukně jako posvátné místo, paleta, plátno i oltář. V.Š.B.

Zemzoo_installation_1998

Zemzoo, tato práce reflektuje pocity a zkušenosti, ketré mě oslovovaly během tříměsíčního rezidenčního pobytu v ISP v New Yorku. Magicky mě přitahoval Central Park, jako jediné since umělé, přesto přírodní místo v N.Y.C. a malá  tamní Zoo. Tady jsem byla uchvácena situací, kdy diváci plní emocí v temnotě umělé podzemní jeskyně, očekávali seskok ledního medvěda do umělé azurové laguny. Efektně a esteticky uvězněný lední medvěd jako zdroj našich emocí.  Tato práce sestává z šesti velkoformátových fotografií, objektu – “atrapy” “ledního medvěda” a autentického videa natočeného v Central park zoo. Tato prostorová instalace, která v roce 1999 reprezentovala ČR na bienále v Benátkách je o sledování, pozorování. Já pozoruji diváky, kteří pozorují medvěda, pozoruji i sebe, změněnou a lapenou v prostoru fotografie, obtočenou páskou, která deformuje lidské křivky a posouvá člověka k hranici “abstraktního tvora”, který již není tolik lidský. Cítím blízkost s medvědem vytrženým ze svého prostředí. Mezi hranicí vnitřní svobody a vnější nesvobody, či naopak. Kladu si touto prací otázky týkající se svobody, vniřní versus vnější a také jednu další otázku.: “Kdo pozoruje nás?”